Sobota 6.6. 2015 – výlet za zlatem do Jílového u Prahy

Účastníci:  Děti ze školní družiny paní vychovatelky Brchlové a Šnejdarové a pan Šnejdar

U metra Stodůlky jsme se sešli v 7.20 a poté odjeli metrem na stanici metra Budějovická, odkud nám jel autobus 332 do Jílového. Odjezd byl plánován na 9. hodinu. Protože jsme došli s předstihem, odjeli jsme již v 8.40 a před 9.30  již byli  v Jílovém na náměstí. Prohlídka muzea byla objednána na 10. hodinu a tak byl čas zajít do místní cukrárny. Tam jsme všichni, děti i my dospělí, zamlsali. A potom již šli do muzea.

V muzeu nás čekala paní průvodkyně. Řekla nám, že o vznik muzea se zasloužil jílovský občan Leopold Čihák, který v roce 1891 městu nabídl  svoji vlastní sbírku.
Muzeum je umístěno na náměstí, v domě zvaném Mince a je specializováno na zlato - na místa výskytu zlata v Čechách, na způsoby jeho těžby a na technologii jeho získávání, i zpracování.
Jílovský zlatonosný revír lze podle historických zpráv a rozsahu starých prací považovat za nejvýznamnější zlatonosný revír v Česku. Zlato se zde těžilo asi dva tisíce let a začali s tím již Keltové. Za celou dobu získávání zlata se na Jílovsku odhadem vytěžilo asi 11 tun zlata. To je ve srovnání s ostatními zlatými ložisky v Česku nejvíce.
Paní průvodkyně nám řekla o výskytu zlata v přírodě a jeho použití v lidském životě.  Seznámili jsme se s jednotlivými oblastmi těžby zlata u nás, se středověkými hornickými pomůckami, s rýžováním pomocí pánví a prohlédli si výstavu hornin a minerálů, které mají vztah ke zlatu. Dále jsme si prohlédli historické dokumenty a staré mapy, zlaté mince a různé památky na dolování v Jílovém.
Jílové sehrálo významnou roli v dějinách středověku, přesněji v době vlády nejznámějšího českého panovníka Karla IV. Kolem roku 1356 bylo Jílové dokonce jmenováno královským zlatohorním městem. Karel IV. měl Jílovsko jako zlatou pokladnici a zlato z Jílového sloužilo i ke stavbě třeba Nového Města pražského, nebo i Karlova mostu.
Jako zajímavost jsme se dozvěděli, že Svatováclavská koruna je z 90 procent vyrobena z jílovského zlata.

Po prohlídce muzea si děti samy vyzkoušely rýžování zlata na nádvoří. Bohužel žádné zlatinky nenašly, ale to proto, že jsme rýžovali jenom chvíli: Bylo velké vedro  a nechtěli jsme děti dlouho vystavovat přímému sluníčku. Děti ale o nic nepřišly, protože si mohly zlatinky zakoupit v pokladně muzea.

Z muzea jsme odešli kolem poledne a přes hodinu šli po modré a potom po žluté turistické značce. Bylo velké vedro a proto jsme se několikrát zastavili, napili se a odpočinuli.
Došli jsme do Kocourského údolí, ke štolám sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského. Obě štoly leží jen kousek od sebe a jsou příkladem mnoha důlních děl, ražených v této oblasti, v takzvaném Kocourském zlatonosném pásmu.

V Kocourském údolí jsme se u domečku průvodců oblékli do teplého. Dostali jsme pláště a helmy a vyrazili na prohlídku.
Nejdříve jsme šli do štoly sv. Josefa. Celková délka dosud známých chodeb štoly je 280 m, zpřístupněno je 200 m. Dvě zatopená hloubení mají hloubku 26 m. Prohlídky se zúčastnily všechny děti.
Následovala prohlídka štoly sv. Antonína Paduánského, kde je cesta částečně vedena po žebřících a proto je fyzicky náročnější: Člověk se musí místy plazit, protože komíny s žebříky jsou velmi úzké a nízké.  Kvůli náročnosti se děti mohly samy rozhodnout, zda na žebříky půjdou. Rozdělily se tak na dvě skupiny: Jedna zůstala s pani vychovatelkou Brchlovou u štoly sv. Josefa a ta druhá a odvážnější šla s paní průvodkyní, paní vychovatelkou Šnejdarovou a s panem Šnejdarem na prohlídku. Kromě plášťů a helem si každý nesl hornickou lampičku, protože štola není osvětlená.  
Děti byly ve štole velmi odvážné. Proplétaly se labyrintem chodeb a bez obav lezly po dřevěných žebřících. Bylo vidět, že to pro ně je opravdu dobrodružný a romantický zážitek. Některým se lezení líbilo natolik, že si chtěly návštěvu štoly zopakovat.

Po prohlídce štol jsme vyrazili na vlak. Podešli jsme elegantní, vysoký a štíhlý železniční most, tak zvaný Žampašský most: Jde o viadukt, po kterém jezdí vlak, legendární Posázavský Pacifik.

Žampašský most je to technický unikát, ruční práce. Je to nejvyšším kamenný most ve střední Evropě. Stavba trvala necelé dva roky. Započala roku 1899 a už 1. května 1900 byla na této části trati zahájena železniční doprava. Viadukt se klene přes údolí Kocour ve výšce úctyhodných 41,5 metru – např. Nuselský most v Praze je jen o 1 metr vyšší. Most má sedm oblouků a jeho celková délka je téměř 110 metrů. Je dopravně poměrně vytížen a denně po něm jezdilo a jezdí několik vlaků.
Stavba Žampašského viaduktu byla náročná. Přípravné a stavební práce mostu byly prováděny ve velmi nepřístupném terénu a bez jakékoli speciální mechanizace. Žula, tzv. granodiorit, byla dopravována polními drážkami z lomů na břehu Sázavy a ze dna údolí nahoru na stavbu byla vyvážena dvoukolejnou svážnicí. Most stavěli převážně italští dělníci, kteří byli zvyklí na obdobné práce v Alpách.  Kvalita odvedené práce byla příkladná: Na rozdíl od Nuselského mostu sloužil Žampašský viadukt dlouhých 114 letech bez jediné opravy. A při opravě v roce 2014 se opravovalo především železné zábradlí, které nebylo udržováno a zkorodovalo.

Cestou na vlak jsme se zastavili ve známé restauraci U Troníčka, v těsné blízkosti řeky Sázavy. Děti si zde objednaly hranolky s kečupem, nebo tatarkou a zakoupily si pití. Přestože byla restaurace úplně plná, obsluha byla poměrně rychlá.

Odpočinuli jsme si a pokračovali dál na vlak. Nejdříve jsme šli po silnici a potom ostrým stoupáním do vrchu. Na nádraží jsme dorazili včas, dokonce s půlhodinovým předstihem. Zastavili jsme se proto v nádražní restauraci U Pešoura, kde jsme si ještě nakoupili a nabrali zásobu vody. Děti se chovaly vzorně a jednomu místnímu hostu se tak líbily, že každému z nich koupil ruskou zmrzlinu, nebo kornout.

Vlak z Jílového na Prahu nám jel v 16.29. Jeli jsme přes  zmíněný Žampašský most,  po trase Posázavského Pacifiku. Některé děti si stýskaly, že výlet již skončil a že se vracíme domů.
Vystoupili jsme na nádraží v Braníku, nasedli do autobusu  a za chvíli dojeli na Smíchovské nádraží. Odtud jsme to již měli jen skok do Stodůlek, kde na nás čekali rodiče.

Výlet se nám povedl. Počasí nám přálo, nepršelo a svítilo slunce. Bylo sice horko, až 31 °C, ale my ho přežili ve zdraví, díky častému odpočívání a hojnému pití. Program jsme měli nabitý, ale stihli jsme všechno, co bylo v plánu.
Dětem se výlet líbil a bylo vidět i slyšet, že si odnáší spoustu poučení a zážitků. Pro pana Šnejdara bylo příjemné, že si ho někteří „třeťáci“ pamatovali z doby před dvěma lety, kdy jim na štolách dělal oficiálního průvodce.
Fotografie z výletu opět najdete ve fotogalerii na internetu školy.

Beáta Šnejdarová